Ivan Medek na Smíchově: slova se obrátila proti nám

Pan Ivan Medek zavítal 18. ledna (v den návštěvy orkánu Kyrill v Praze) na diskusní večer smíchovské pobočky České křesťanské akademie.
Kdo si přišel poslechnout zkušenosti a názory známého komentátora, organizátora hudebního života, signatáře Charty 77, exulanta, poradce, kancléře presidenta republiky atd., rozhodně nebyl zklamán. I ve svých požehnaných 82 letech hovoří stejně rychle a výrazně jako v dobách koncem 70.let na vlnách Hlasu Ameriky z vídeňského studia. Jeho názory na veřejnou službu (politiku), odpovědnost všech za společnou věc (republiku), by v čítance možná vyzněly jednoduše. Jenže tady bylo vidět, že si vše nejen promyslel, ale i prožil. A že ví moc dobře, proč zlu nelze nikdy ustupovat a k čemu by to vedlo. A my jsme načerpali optimismus, že podobných paralel s dneškem lze v naší novodobé historii najít hodně, a přesto se vždycky podařilo vrátit se po kratším nebo i dlouhém období k „normálnějším“ poměrům, obvyklým v tradičních demokraciích.
Po skončení oficiální části proběhly ještě další debaty v menších kroužcích a více než 60 spokojených návštěvníků se loučilo jen velmi pomalu a neochotně. Ano, vzácnému hostu se domů příliš nechtělo. (FN)

Ivan Medek „Etické limity politikova rozhodování“
(Záznam z přednášky - výběr)

Každá společnost potřebuje základní pravidla, na jejichž základě by mohla fungovat. To je věc dlouhodobého vývoje, a když se třeba podíváme na dějiny Anglie, tak si můžeme uvědomit, že to byl vývoj, který šel samovolně, i když se opíral o celou řadu konkrétních kroků. Ale trvalo prakticky až do začátku 20. století, než se vytvořila báze tak pevná, aby mohla být Anglie v situaci, že nemá žádnou ústavu. Nakonec se to ustálilo na principu, kdy vědí, že toto se může nebo nemůže. A lidé si na to zvykli.

To je věc, která nám v našich dějinách podstatně chybí. My jsem tuto kontinuitu v podobném rozsahu nikdy neměli. Navíc nám chybí společná odpovědnost za nějaký velký cíl. A pokud se objeví takové postavy, jako třeba Havlíček, zjistíme, že byl v té společnosti vlastně sám. Kdo vychovával naše generace v 19. století? Byli jsme dědici Havlíčkovi, Nerudovi nebo dokonce Máchovi, o kterém v jeho době nevěděl nikdo skoro nic, kterým pohrdali čeští tzv. vlastenečtí básníci? Byli to venkovští podučitelé a já řeknu teď surově: sociálnědemokratického zaměření, kteří zneužívali slabosti lidí a jejich sociálního stavu a v podstatě celou tu velkou ideu Národního obrození ve smyslu hledání nových cest snížili na jednoduché dětské poučky pro lidi na venkově. Čí to je vina? Samozřejmě, že ne Havlíčka a ani ne těch učitelů nebo podučitelů. Je to vina toho, že celá společnost se teprve hledala. My jsem neměli dost času, abychom vytvořili skutečné státoprávní uspořádání, protože jsme byli našimi představiteli neustále ujišťováni, že jsme vlastně cizí ve své zemi. Teprve první republika, která i když vznikla dohodou v zahraničí, jednoduchými v podstatě plakátovými způsoby získala konsenzus mezi lidmi a státem.

Ale zůstala zde jedna věc. Tak jako my jsme se snažili slovy bojovat proti Rakousku-Uhersku, tak se potom od té doby slova obrátila proti nám a my jsme jim podlehli. Přesvědčili jsme se o tom, že je možné se ze všeho vymluvit, že je možné za spoustu věcí nenést odpovědnost, že je možné s celou řadou věcí se smiřovat a že je to dokonce užitečné, protože to zajišťuje určité osobní jistoty, které by byly jinak ohroženy.
A když se podíváte na situaci po únoru 1948, tak si uvědomíme, že tohle je největší problém, protože nešlo o to, dostat někoho do aktivního odporu, ale aby si lidé uvědomili, že žijí ve špatném režimu.

Teď budu mluvit o věci, která mne trápí delší dobu a myslím, že jsme se mnozí z nás na ní dost provinili. Když jsme byli venku, žili jsme v hrozném klamu, nebo vlastně i krásném klamu: Totiž, že absolutní většina lidí v Československu si přeje změnu režimu, a že si nepřeje, aby tady byli komunisti a totalita. V podstatě jsme celou tu dobu takhle mluvili v rádiích i jednotlivých exilových novinách a shromážděních nejrůznějšího typu a žili jsme v takové představě. Až se to jednou změní, tak lidi budou šťastní a budou se těšit ze svobody. Pak jsme najednou zjistili, že to tak úplně není. Ne, že by se všem lidem stýskalo po totalitě nebo dokonce, že by to říkali, to až na výjimky určitě ne. Ten podvědomý způsob existence ovšem vypadá tak, že jakoby se ten režim nemusel ani tak moc změnit. Lidi se tak dívají na současnou politiku a říkají: no co, tak tady byli dřív komunisti, všichni měli sice málo, ale všichni měli stejně, což je u nás hrózně důležitá věc. Když má někdo trochu víc nebo dokonce trochu víc umí, to už je skoro hřích. A to je odjakživa. Takoví prostě jsme, to je strašně vážná věc. Spočítejte dneska na prstech jedné ruky lidi, kteří by byli ochotni obětovat svoji osobní prestiž, svoji ctižádost a ješitnost, potřebu moci, nějakému společnému cíli. Najděte mi tady takového politika! Straníků je tady spousta, a ještě víc je tady lidí, kteří nejsou straníky podle hlubokého přesvědčení o smyslu a programu té strany, ale poslušní stranickým sekretariátům.

Za první republiky byla jedna strana, jejímž nejhorším znakem, největší chybou bylo, že ji plně ovládal partajní sekretariát. Upřímně řečeno, jeden z jejích představitelů, který trval na tom, že poslanec musí mít tzv. vázaný mandát. To znamená, že při zvolení do poslanecké sněmovny musel podepsat listinu, že se vzdává poslanecké funkce, kterou nedatoval. V případě, že se mu takový poslanec znelíbil, stačilo jen vyplnit datum. Byla to lidová strana, to všichni víme. Byl to šikovný tah od toho Šrámka. On věděl, že poslanci nemají takovou zrovna nejvyšší úroveň. Ono i za první republiky byl problém najít kvalitní osobnosti v politice. To by dneska někteří potřebovali. Jak šťastný by byl Paroubek, kdyby měl takové listiny.

Rozumíte, od samotného počátku samostatnosti státu se tady s politickými funkcemi kšeftovalo, jenom velmi málo lidí bylo schopno jít obětavě do předem prohraných bojů. To je jeden ze základních znaků statečnosti. Statečnost je pojem, který se dneska vytrácí. Zkuste ji od někoho dneska vyžadovat. Tu kdybychom měli, tak jsme na tom lépe, než teď. Jsme na tom špatně, protože si nevíme rady, jak z té situace, ve které se nacházíme. Marně hledáme východiska, protože koneckonců volíme do nejvyšších funkcí lidi, o kterých si myslíme, ne že by snad nejlépe vedli tento stát, ale že mají dostatečnou popularitu nebo že jsou známí v zahraničí. Proto se spousta lidí s nejvyšší vážností domnívá, že Karel Gott by byl dobrým prezidentem, protože ho zná každý…

… Dokud se v této společnosti nevytvoří představa, že ze všeho nejdřív jsou zákony nad politikou, nad prezidentem, nad poslanci, nad ministry, že žádný ministr nemá do toho vůbec co mluvit, (nemá na to totiž právo, protože musí přísahat na ústavu a v této ústavě je to ustaveno), než se toto dostane do podvědomí lidí tak, aby každý z nás věděl, kde je jeho místo, bude to s námi snad ne špatné, ale budeme tu cestu stále hledat.

Když jsem začal Anglií, tak mám pocit, že nás čeká ta cesta dlouhá. Teprve patnáct let je ten stát opět náš, a teď musíme hledat cesty, jak toto dostat do vědomí lidí a trpělivě čekat. Jestli to bude trvat dvacet let nebo padesát let, to já nevím. Jenom si myslím, že to bude dost dlouho, a když mluvil Masaryk o těch padesáti letech, tak bych to podepsal. Jenom nevím, od kdy to počítat. Zdá se mi, že kdybych to začínal počítat od listopadu 89, že by to byl svým způsobem idealismus, protože v té době se to všechno spíše přehazovalo z místa na místo.

Já bych řekl, že čekat jenom na to, co udělají politikové, by bylo nejhorší, co by tuhle zem mohlo potkat. V podstatě musíme žít, jako by tu ti politikové nebyli. Sedm měsíců není vláda. Komu to překáží? Mě je to úplně jedno. Já tu vládu vlastně vůbec nepotřebuju. Já ji potřebuju jenom na to, aby byl pořádek. Ale nevím, jestli se jí zrovna toto podaří.

Jeden z důležitých momentů je v tom, že mnozí máme takovou představu, že bez základních etických principů není možné vytvářet stát. To je pravda, ale tyto etické principy musí být zakotveny v takových principech obecně platných, jako jsou zákony, aby mohly platit pro všechny. Etika není něco, co stojí mimo člověka, ale něco, co stojí nad člověkem a co člověk musí akceptovat a musí tomu dát formu. Nemůže to být jenom, řekněme něco romantického nebo představa o „pravdě a lásce“, protože to je slabé. Spousta lidí se tomu směje, včetně těch, kteří stojí v nejvyšších funkcích. To musí dostat pevnou bázi. Jedná se však o postupný proces, bude to záležet na rodinách, na škole, na společnosti, na vzájemných vztazích, na vytváření kvalitních spolků, na vytváření demokracie ze zdola a ne na čekání, že ji někdo vybuduje za nás ze shora. Pokud se najde někdo se současných politiků, který by toto uměl, chtěl se tomu obětovat, tak budeme určitě všichni na jeho straně, budeme mu držet palce a budeme mu pomáhat. Až někoho takového najdete, tak mi zavolejte.

Ivan Medek, Česká křesťanská akademie, Smíchov